Hromadný útok
Když se svět náhle stane nebezpečným
Střelba nebo jiný hromadný útok na veřejném místě je šokující a nepředvídatelná situace, na kterou se nelze jednoduše připravit. Naše přirozené nastavení je světu důvěřovat a vnímat ho jako bezpečné místo. Pokud se ale ocitneme v blízkosti střelby, výbuchu nebo jiného záměrného násilného jednání, často trvá delší dobu, než se ze zážitku vzpamatujeme.
V takových chvílích je velmi důležité mít možnost opřít se o druhé lidi. Nejlépe někoho, kdo má zkušenosti s doprovázením osob s podobnými krajními zkušenostmi. Odborná pomoc a citlivý doprovod mohou výrazně usnadnit zvládání následujících týdnů i měsíců.
Když je ohrožen někdo blízký
Podobně náročná může být i situace, kdy událost nezažijeme přímo my, ale někdo z našich blízkých. Můžeme zažívat bezmoc, strach a nejistotu. V situaci chaosu a zmatku se můžeme ocitnout bez informací, některé věci mohou být nejasné – například když se nám dlouho nedaří blízkého kontaktovat a nevíme, zda není na místě události. I když pak třeba zjistíme, že je všechno v pořádku, na nějakou dobu se ocitneme pod obrovským tlakem.
Také tehdy má smysl využít nabídky pomoci krizových interventů, kteří jsou pro podobné situace odborně vyškoleni. Nezáleží na tom, zda jsme byli ohrožení přímo, nacházeli jsme se v dosahu útoku (např. ve stejné budově či části města), nebo jsme prožívali strach o někoho blízkého – všechny tyto zkušenosti mohou mít silný psychický dopad.
Opora okolí a včasná pomoc
V podobných situacích pomáhá vědomí, že patříme do širšího společenství lidí – sousedů, kolegů v práci nebo přátel – kteří mají pochopení pro naši reakci. Jsou nám nablízku, nespěchají na nás a zároveň respektují, když nemáme chuť být v kontaktu nebo mezi lidmi. Obnova sil obvykle chvíli trvá. Je proto důležité vnímat, zda se náš stav postupně zlepšuje, nebo se naopak zhoršuje. Pokud se obtíže prohlubují, je na místě vyhledat odbornou pomoc včas – ideálně preventivně, co nejdříve po takovémto zážitku.
Nebojte se říct si o pomoc proto, že máte pocit, že jsou vaše potíže „příliš malé“. V situacích, kdy je zasaženo velké množství lidí, se často objevuje dojem, že pomoc potřebují víc „ti druzí“. I naše prožívání je ale důležité a zaslouží si pozornost a podporu.
V roce 2023 došlo ke střelbě na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, při které zemřelo 14 lidí, zraněno bylo 25 lidí, ale zasažených touto událost byly další stovky. Mnoho lidí využilo následnou péči ve skupinách ASSYSTu, v podpůrných skupinách volně vedených ale i v individuální péči psychologů/ psychoterapeutů, linek důvěry a krizových center.
Uctění památky zemřelých, obejmutí fakulty, oheň před fakultou, přetavení svíček, které lidé zapalovali u fakulty, vzájemná opora studentů, instituční záštita centra FF UK – pospolitost, vyjádření úleku, bezmoci, smutku i naděje a chuti věci měnit, aby děti a mladí lidé na školách byli v bezpečí se dostalo do centra pozornosti celé společnosti. Hodně jsem také přemýšleli o tom, aby měly děti v rodinách dobré zázemí, abychom jako společnost dokázali rozpoznat a zareagovat v případech, kdy se děti v rodinách dobře nemají, roste v nich nespokojenost, obava, hněv a třeba i avizují plán ublížit. Aby jim byla poskytnuta podpora včas, instituce si předávaly závažné informace mezi sebou, abychom takovýmto náročným událostem jako společnost mohli, co nejvíce přecházet.
Jak jste se vypořádali se zážitkem hromadného útoku vy? Napište nám.
Moje dcera mohla být v budově, když tam ten šílenec řádil, chodí na přednášky i do téhle budovy. Nestalo se jí nic. Bohudíky tam ten den nebyla. Je to zvláštní, že se jakoby nic nestalo, ale přitom nám to změnilo život. Dcera měla velké úzkosti, musí užívat psychofarmaka. Z těch co zemřeli, nikoho neznala. A přitom je hrozně oplakala. Doteď není úplně stabilní, i když je to tedy lepší, než to bylo. Daleko víc si voláme. A daleko víc se o ní bojím. Nevím, co se dá doporučit. Neumím si představit, že by měli kontrolovat každé dítě, co vejde do budovy. Myslím, že všechno začíná v rodině. Že to nemohl být šťastný kluk. Ale nic to nemění na tom, že je to hrozné a že se to nemělo stát. Asi to bych řekla, aby rodiče vnímali, jestli jejich dítě není vyšinuté a dali ho na léčbu včas. Nebo aby děti nemuseli žít v rodině, když je rodiče třeba týrají.
Lucie, 46 let
Po střelbě nás vyvedli ven asi po hodině a půl. Byla jsem jen ve svetru, bez mobilu, neměli jsme informace. První věc, která byla v tu chvíli pro mě nejdůležitější, byla dát o sobě vědět rodině. Ale! Pamatuju si telefonní číslo? Nemám moc dobrou paměť, ale číslo na mého muže jsem jako zázrakem vylovila a podařilo se mi dovolat. Pak se spustil koktejl emocí a dalších věcí. Byla jsem šťastná, že žiju, ale cítila jsem vinu, že jsem přežila já. Proč já? Byla jsem unavená, ale nemohla jsem spát, pořád jsem tam byla a vše se přehrávalo pořád dokola. Pak se začaly valit nabídky pomoci a terapií – napište do chatu, zavolejte na toto číslo, jiné číslo… Pomoc jsem chtěla využít, ale nevěděla jsem co dřív, jak se v tom vyznat. Pak jsem dostala jasné zadání – zítra přijď na terapii ve 14 hod. Bylo to jasné a jednoduché zadání, které jsem v tu chvíli zvládla. Moc se mi ulevilo, nekonečná smyčka se zastavila a začala jsem postupně zpracovávat celou tu věc.
Fany, 34 let
Co nejvíc pomáhalo? Každý to má jinak a každý si musí hledat, co mu vyhovuje a co pomáhá. Byla jsem roztřesená jako sulc a chtěla jsem to překonat, být zase pevná. Nebylo by dobré zavřít se s tím někde sama a tiše se v tom utápět nebo dělat, že se to nestalo. Pomáhalo mi mluvit o tom, ale ne zase moc…být s blízkými, ale najít si i chvilku pro sebe. Chodila jsem sama na procházky do lesa, byla jsem s dcerou bruslit, pomáhalo poslouchat hudbu, chodit na zumbu a tančit mezi ostatními, to mě hodně dobíjelo. A pomáhalo také chodit na místa, která pro mě byla do té doby důležitá. Jako bych si znovu značkovala všechny svoje dosavadní etapy – rodné město, uličky Prahy, okruhy v lese, místa u řeky…
Berta, 48 let
Nedá se připravit na to, že vám blízkého zastřelí. To vás prostě nenapadne. Napadne vás, víte, rakovina nebo autonehoda. Tohle a ve spojením se školou je prostě šílené. Znejistí vás to, že svět se vám zdá nebezpečný. Mě zastřelili bratra. V mhd se najednou pořád rozhlížíte. Napadá vás, že lidi můžou mít u sebe zbraň. Nikdy dřív jsem o tom takhle nepřemýšlel. Nikdy dřív jsem se nebál. Ale tak nějak pořád, i o ženu nebo o děti. Hodně mi chybělo, že jsme se nemohli rozloučit. Měli jsme dobrý vztah, ale oba jsem si žili svoje. Doporučil bych psychologa. Já jsem to považoval za takový o ničem obor. Nevím. Myslím, že tohle člověk prostě sám nezvládne. Že se to nedá. Nebo prostě s někým mluvit. Aspoň s jedním člověkem mluvit o všem.
Karel, 58 let
Při střelbě na tom patře, co se střílelo, byla moje sestřenice. Hrozně mě vyděsilo, když to dávali v televizi, že by tam možná byla. Brečela jsem celou dobu a i potom, když nám konečně teta se strejdou zavolali, že je v pořádku. Oni taky brečeli. Bylo nám hrozně a měli jsme zkažený Vánoce, že nás to hrozně vylekalo. Byla taková fakt špatná. Máme se rády a normálně jsme vždycky o všem mluvily, ale ona o tom mluvit nechtěla a moc ani nechtěla, aby za ní někdo chodil. Na Silvestra býváme společně. A tam se pak hrozně rozbrečela a utekla z obýváku. A brečela hrozně dlouho, fakt dlouho a bylo těžké to vydržet, protože pustila do pokojíčku jenom mě a já jsem moc nevěděla, co mám dělat. Tak jsem tam seděla a ona brečela fakt hodně nahlas jako malý dítě a pak jsem jí hladila po vlasech a potom nakonec usnula. A pak chodila k psycholožce, ale to spolu neřešíme. A říkala, že na to chtěla zapomenout, ale že se na to zapomenout nedá, že se s tím učí žít. Doporučila bych, aby lidi brečeli raději po kouskách od začátku. A aby měli kamarády, se kterými můžou brečet.
Ela, 23 let
Důležité je vědomí, že dělat věci, které pomáhají a dělají mi radost, je dobré, je to v pořádku - je těžké si tohle zpracovat a zase dovolit. Někdo by možná řekl, že bych si měla vážit toho, že jsem přežila a měla bych vzdát úctu těm, kteří zemřeli tím, že nebudu holdovat radostem. Naučila jsem se ale, že radost je dobrá, že mě vrací do přítomnosti. Je nutné vrátit se do přítomnosti. Do této doby jsem nevěděla, že truchlení a radost ze života mohou být tak blízko sebe. A největší peklo je, že mozek stále hledá nějaký smyslu nebo logiku. Tato událost nemá logiku, nemá smysl. Stalo se to a já se před tím nechci schovávat. Stalo se to a pořád to nějak problikává do chvil každodenního života. Někdy mě zaskočí nějaké detaily, které nečekám. Jdu na společenskou akci a tam stojí záchranářské auto, hasičské auto, policejní auto a zásahovka v černém… nebo jdu do hlavní budovy fakulty a tam jsou pásky „nevstupovat“ kolem sloupů kvůli mezinárodní konferenci… to mi bylo fakt hrozně. Když je mi hrozně, vím, že pomáhá udělat pomalu “nádech-výdech” a jde to zase dál…
Máša, 38 let
Napište nám svůj příběh!
Chcete s ostatními sdílet, jak jste se s mimořádnou událostí vyrovnali? Napište nám o svém zážitku odstavec, přidejte své (nebo libovolné jiné, chcete-li zůstat v anonymitě) křestní jméno a svůj věk. Ve svém textu se zaměřte hlavně na to, co vám situací umožnilo projít, co bylo dobré a podpůrné, čím by se mohli inspirovat ostatní.
*) Redakce webu si vyhrazuje právo příspěvky krátit.